Archiv rubriky: Nezařazené

Jen těžce nacházím slova, jak mám tento článek začít. Film, o kterém vám totiž chci poreferovat, je dle mého názoru jedním z nejlogičtějších, ale na druhou stranu z nejnepochopitelnějších filmů, s jakým jsem se kdy setkal. David Lynch připravil další pikantní sousto, které ale jen málo lidí plně vstřebá.

Mullholand Drive, Los Angeles. Potemnělá ulice, ve které se schyluje k promyšlené vraždě mladé herečky. V posledním momentu ji zachrání autonehoda. V zuboženém stavu vylézá z auta a ihned běží od místa střetu směrem k nejbližšímu domu. Zde zpozoruje odchod nájemníků, a proto se bez okolků vkrade dovnitř, aby zde mohla alespoň chvíli přebýt.

Ale to nepočítala s nenadálou návštevou Beth, mladé ambiciózní herečky ze zapadlého kanadského městečka, která chce prorazit v Hollywoodu. Naštěstí je Beth velmi milá a snaží se ženě pomoct. Brzy ale zjistí, že žena trpí úplnou amnezií, kterou způsobila autonehoda. Obě ženy se tedy rozhodnou pátrat po její minulosti, která se ukáže velmi zajímavá. Toto pátrání je dovede až ke zjištění, že mezi nimi vzkvétá něco víc než jen přátelství, a proto má film i poměrně velkou erotickou vložku.

Druhou dějovou linii vyplňuje příběh režiséra Adama Keshera, který má problémy jak v osobním životě (manželka mu zahýbá s čističem bazenů), tak i v pracovním, kdy sebou musí nechat manipulovat jak producenty tak i mafií, která vše ovládá. Obě dějové linie se postupem času splétají do sebe, až dojdou do jednotně zakomponovaného příběhu. Z filmu jsem měl značně rozpolcené emoce. Takřka tři čtvrtě filmu vám naprosto zapadá do sebe a máte pocit, že již vás nemá co překvapit, ale závěr filmu vám tyto pocity naprosto zničí. Konec je opravdu velmi složitý a pro naprosté laiky ohledně tvorby Davida Lynche nestravitelný. Na druhou stranu mě příjemně překvapila podmanivá hudba, skvělá kamera, výborná konstrukce filmu a mimo jiné i působivé výkony hlavních protagonistů. Zejména Naomi Watts se mi hlubokým řezem vryla do mysli a zařadila se mezi mé velmi oblíbené herečky.

David Lynch si s tímto projektem dal velmi na čas, což dle mého názoru přispělo jen k dobru filmu. Lze zpozorovat značné podobnosti s jeho ostatními snímky, což ale koresponduje s jeho zálibou v opakovaní záběrů (viz noční jízda krajinou). Film nemohu než doporučit, protože tak strukturovaně logickou podívanou za svůj život asi již neuvidíte.

Zajíímavosti

• Film byl dlouho připravován, ale díky nedostatku financí se mohl natočit až v roce 2001. Celkově stál snímek asi 9 miliónů dolarů (především od společnosti CanalPlus), ale v kinech vydělal jen asi 7 miliónů
• Původně měl být tento snímek pilotním filmem k seriálu Twin Peaks, na což ale David Lynch nehodlal přistoupit.

INFO

Režie: David Lynch

Scénář: David Lynch

Rok vydání: 2001

Délka filmu: 145 min.

Hlavní postavy: Naomi Watts, Laura Harring, Dan Hedaya, Brent Briscoe, Robert Forster, Lee Grant, Scott Coffey, Billy Ray Cyrus, Lori Heuring

Ocenění

Nominace na Oscara. Zlatá Palma za nejlepší režii

Co se stane, když se dva stíny nudí? To vám poví Peter Peake ve svém aardmanovsky rozverném animovaném filmečku z roku 1998.

Humdrum je v podstatě koncipován jako parodie sebe samého, a to je na něm to nejzábavnější… Ony dva stíny se totiž nudí tak moc, že spolu začnou hrát stínové divadlo. No jak tohle může dopadnout?

Od tohoto snímku nečekejte žádné extra hluboké myšlenky (i když některé prvky by se jako „hlubší“ určitě chápat daly) a nečekejte ani nějakou velkou dějovost. V každém případě si však předem důkladně promasírujte bránice, aby pak nedošlo k nějakému tomu zranění…

PS: Pokud vím, tak film lze vidět pouze v angličtině…

Info

• Režie : Peter Peake
• Velká Británie, 1998, 7 min
• Animované / Krátkometrážní
• Ocenění : Oscarová nominace, nominace BAFTA (British Academy of Film and Television Arts)

Odkazy

• Zde můžete film zhlédnout: Humdrum

 Výjimečnost korejské kinematografie již byla odhalena a po celém světě jí roste počet obdivovatelů. Nicméně je velice překvapivé, že v zemi, kde se v zimě jezdí na snowboardu a v létě na raftu, je korejský film nejčastěji skloňován se jménem režiséra Kim Ki-duka. Že by intelektuální impotence českého člověka byla pouze předstíraná? Že by zaťatý milovník Rodinných pout ve chvíli, kdy nikdo není doma, skóroval v obýváku s poetickým Asiatem nebo třeba s pětašedesátiletým Bertoluccim? Na to nedokážu odpovědět.

Jak jsem již naznačil, režisérem filmu je pětačtyřicetiletý Korejec Kim Ki-duk. O tomto muži, který nevystudoval téměř ani základní školu, který stále nosí baseballovou čepici a který několikrát zavítal do našeho státečku, by se dalo psát tisíce slov. Já ale nyní pouze připomenu, že ačkoliv jsou všechny jeho filmy bez výjimky vynášeny kritiky do nebes, neumísťují se v žebříčku návštěvnosti na předních místech. Důvod je prostý. Na art se jednoduše nechodí. Problémem (ale zároveň hlavně výhodou) Kimových snímků je, že jsou naprosto odlišné od jakýchkoliv jiných a běžní lidé si k nim nenajdou cestu. Charakteristickými prvky jsou brutální násilí, časté sexuální scény, minimální množství dialogů, dlouhé statické záběry, celkově pomalý průběh a postavy z okraje společnosti. 

3-Iron je poněkud jiný než Kimovy rané filmečky. Nejedná se již o vyloženě brutální a animálně působící film. Je to stejné jako u rockových kapel. Nejprve snaha dát celému světu skrze umění najevo hlasitý protest a na stáří se pak s tímto ošklivým světem smířit a hledat možnost harmonie mezi ním a umělcem. Nechci říct, že by Kim byl již starý, jen že se mu mění priority, pokud jde o cíle v umění. Popsat děj 3-Ironu je jednak těžké a druhak celkem zbytečné. Pouze ve zkratce. Jistý mladý muž jezdí s motorkou a vyhlíží si prázdné domy, kde by mohl přespat. Nic neukradne, často třeba opraví, co je třeba, a zase zmizí. Jednou takhle ovšem narazí v domě na mladou ženu. Dívají se na sebe, neřeknou ani slovo a od té doby jsou spolu. Příběh dál pokračuje, ale neprozradím z něj už ani ň. Sice neznáte zápletku, ale jak jsem již řekl, není třeba nic vědět. Podstatná je umělecká hodnota filmu – dokonalá kamera, tradičně brilantně vybraná hudba atd., ale ještě mnohem podstatnější je psychologie hlavních postav. Ve starších Kimových filmech spojovalo hrdiny násilí, společné utrpení (viz úžasná scéna s háčky z „Ostrova“), nyní vidí vztah trochu jinak. Partneři si nemusí říci jediné slovo – stačí upřímný pohled, možná decentní úsměv a neomezená důvěra, aby vznikla láska s velkým L. A právě neamerické vyjádření lásky, tolik citlivé, upřímné a přesné je to, co z filmu o ničem dělá film o mnohém. 

Kim Ki-duk je sice geniálním filmařem a jeho filmy jsou neuvěřitelné, ovšem k dokonalému zážitku ze sledování 3-Iron nestačí pouze naladěné naslouchátko a vyleštěné okuláry. Musíte k filmu přistupovat stejně zodpovědně a citlivě, jako se on ukazuje vám. Jste-li ochotní odložit neprůstřelnou vestu a dát všanc své srdce, poznáte cit, který americko-evropské výkladové slovníky nejsou schopné vysvětlit.

Odkaz

• kfilmu.net – 3-Iron

Zajímavosti:

• Přesný překlad korejského názvu by zněl „Prázdné domy“
• 3-Iron znamená v golfové terminologii typ hole (údajně nejméně používaná)
• Celkové náklady na film činily pouze 1 milion dolarů.

Info

• Režie: Kim Ki-duk
• Scénář: Kim Ki-duk
• Rok vydání: 2004
• Délka filmu: 88 minut

Felliniho Amarcord nás zavede zpět v čase do malého města, kde se narodil a dospíval a nabízí nám veselý, místy poněkud košilatý až obscénní pohled na lidi, které má ve své paměti. Nepochybně můžeme mezi postavami najít i mladého Federica – vážného, nešikovného, podléhajícího chtíči adolescentů, toužících po městských kráskách. Tento film však není autobiografický. Je to příběh města samotného.

Poprvé ho vidíme ve chvíli, kdy vzduchem létají ochmýřená semínka pampelišek, která symbolizují přicházející jaro. Lidé se shromáždí na piazze, kde postavili velkou hranici, na níž za velkého jásotu spálí čarodějnici, symbol zimy. Při této slavnosti se sejdou muži, ženy i děti. Fellini má rád jejich slabůstky stejně jako ctnosti a dovednosti. Představuje nám poněkud nafoukaného právníka, egoistického majitele divadla, náležitě vyvinutou krásku Gradiscu, vystavující na odiv své delikátní pozadí, a především mladickým chtíčem posedlé adolescenty s jejich trýznivými fantaziemi.

Fellini nám také ukazuje, jakým způsobem utvářela charakter těchto lidí na počátku třicátých let fašistická Itálie.

Lidé ve městě jsou svým chováním téměř jako děti, užívají si potěšení z jídla, milují se, promenádují po náměstí, klevetí a pomlouvají se navzájem, přičemž je častým terčem klevet, pomluv a závisti Gradisca. Fellini naznačuje, že toto chování (dosti jednoduché až primitivní) je důsledkem systému, povzbuzujícího hloupost a tupost davu. Avšak Amarcord není politický film. Je to vzpomínka – milá, ale nelítostná vzpomínka na to, jaká byla Itálie po určitý čas.

V tomto filmu je spousta nádherných obrazů a odkazů. Jedné noci například všichni lidé z města nastoupí do svých malých lodí a vyjedou na moře, kde čekají, aby viděli nový italský zaoceánský parník. Tato obrovská loď, tyčící se vysoko nad hladinu s rozzářenými světly, na níž všichni s úžasem hledí a která pomalu odplouvá a mizí ve tmě a mlze, je obrazem samotné Itálie na počátku třicátých let se vší její okázalostí, pompézností a vypjatým nacionalismem, Itálie, která ztratila svou duši. Takových momentů je ve filmu mnoho a naproti nim jsou obrazy až mystické krásy jako například ten, kdy na zasněžené náměstí přiletí páv a rozprostře svůj barvami zářící ocas.

Viděl jsem tento film mnohokrát a nelze ho než doporučit k zhlédnutí. Fellini vás přiměje k smíchu i zamyšlení. Hitchcock jednou řekl něco v tom smyslu, že na diváky je třeba hrát jako na piano. Fellini však použil celý orchestr.

Odkaz

kfilmu.net – Amarcord

Info

• Režie: Federico Fellini
• Scénář: Tonino Guerra, Federico Fellini
• Hudba: Nino Rota
• Hrají: Pupella Maggio, Armando Brancia, Magali Noël, Ciccio Ingrassia, Nando Orfei…
• Rok: 1973
• Ceny: Oscar v kategorii nejlepší cizojazyčný film, nominace na Oscara v kategorii nejlepší režie a původní scénář, nominace na Zlatý glóbus v kategorii nejlepší cizojazyčný film, Donatellův David za nejlepší režii a film…

Salò je perverzní a neskutečně nechutné dílo nepostrádající myšlenku. Ano neupsal jsem se. Pier Paolo Pasolini dokázal naplácat na zdravou kostru tolik hnusu, výkalů a bestiálnosti, že mnoho lidí vzdalo díky velikosti tohoto povlaku touhu hledat.

Film pojednává o zběsilých praktikách fašistických „dozorců“ v severoitalském městečku Salò. Sám Pasolini byl marxistou, ale protože se hlásil otevřeně k homosexualitě, byl z komunistické strany vyloučen. Za nevyjasněných okolností byl Pasolini brutálně ubyt holí, v předvečer premiéry svého tak diskutovaného filmu.

Ale vraťme se k ději. Čtyři náruživí fašisté (soudce, vévoda, biskup, bankéř) ovládají sídlo v Salu, pár vojáků a spoustu poddajných poddaných. Na začátku příběhu vojáci odchytnou pár lidí, kteří se mají začlenit do této komunity a poznat tak vše, co se normálním lidem schovává za tlustou betonovou zdí. Před očima vám začne přeblikávat pravá definice ZLA. Dozorci nutí jíst vězně vlastní výkaly, dokonce se uspořádá velkolepá svatba dvou mužů s výtečně vypadající a určitě i libě vonící hostinou, složenou výhradně z lidských exkrementů všech odstínů hnědé. Čeká nás i koupel ve výkalovém bazénu a nějáká ta sebevraždička.

Ten pravý bombónek příjde až na konec. Jsou to orgie dozorců. Jeden vždy sedí v křesle a pozoruje dalekohledem své kolegy trýznící všemi možnými způsoby své poddané. Neubráníme se pálení genitálii svíčkou, řezání jazyku, anebo „oblíbené“ vypichování očí…

Pokud se vám toto všechno, co jsem napsal, zdá jako obrovské zhýralstvo a je vám z mého textu na nic, vězte, že je to jen slabý odvar toho, co vás ve filmu čeká. Tak tohle byla ta tlustá slupka.

Teď se pojďme zamyslet nad jádrem věci. Jádrem je ZLO, což v Salu, který je také mimo jiné inspirován knihou Markýze De Sade, zosobňují čtyři mocní hodnostáři. Jsou zde podupány základní morální hodnoty, práva člověka a o křesťanství ani nemluvě. Lidé řídí jiné lidi, aby ukojili svou touhu po moci (v tomto případě své těžce perverzní choutky). Pokud jsme uvnitř není úniku (pomyslná betonová zeď). Pokud vám to ještě nedošlo, nevadí. Ano, vše to náramně sedí na tu mrchu válku.

Pasolini nesouhlasil s válkou, chtěl všechny zrůdnosti a bestiálnosti války, kde lidé úplně stejně (v mnohem vetších počtech) trpí a umírají, zachytit ve svém velkolepém a bohužel posledním a pro mnoho lidí těžko stravitelném díle.

Film vám mohu doporučit jen v tom případě, že jste hodně tolerantní, máte silný žaludek a jste schopni vnímat problém pod hodně hutnou skořápkou.

V noci 21.září 1945…

…jsem zemřel.

Těmito slovy začíná snímek, mnoha kritiky označovaný jako nejemotivnější protiválečný film vůbec, dalšími stavěn na roveň se Schindlerovým seznamem světoznámého režiséra Stevena Spielberga. To je Hrob světlušek. Film, ukazující, proč většina anime nejsou pohádky pro děti (mimochodem, v roce 2005 byla v Japonsku předvedena hraná varianta tohoto díla, ovšem tentokrát z pohledu tety hlavního hrdiny).

Natočený na motivy stejnojmenné novely, ve které Akiyuki Nosaka dal světu poznat své pocity, když během druhé světové války přišel o svou mladší sestru (bylo mu kolem 10 let). Zemřela na podvýživu a on si její smrt dával za vinu. Poté mu zemřel jeho adoptivná otec při bombardování a druhá sestra. Nečekejte tedy žádnou komedii.

Poloautobiografický snímek je vyprávěn z pohledu umírajícího chlapce Seita. Hned po prvních obrázcích se vracíme zpět do doby, kdy ještě žil společně s maminkou a sestrou. Krátký úsek tohoto šťastného života vystřídá strach, když jim maminka zemře na následky zranění po ničivém bombardování. A protože jejich otec slouží u námořnictva a už dlouho o něm nemají žádné zprávy, musí se Seito o svou pětiletou sestřičku Setsuko postarat sám. Sehnat jídlo je ale velmi obtížný úkol. Navštíví tak svoji tetu, která se jich na nějaký čas ujme…

Zde je velmi nenásilným způsobem zdůrazněna, slovy jejich tety, mentalita tehdejších Japonců: „Oni (její děti) tvrdě pracují pro naši zem, zatímco vy nic neděláte…“. Ten, kdo pracuje pro říši a císaře, je hrdina, ten, kdo bojuje o holé přežití, je budižkničemu.

Celý film je jednoduše řečeno velkou obžalobou války. Ukázanou ne z válečného pole, ale z pohledu těch nejmenších. Režisér umně střídá bezstarostné a naivní scény plné dětské zábavy s obrovsky kontrastními záběry válečného dění, tragiky, zmatku a nepokoje.

Někteří nařkli tvůrce z čiré vypočítavosti a citového vydírání. Já si to nemyslím, přestože jde o citově velice silný a otřesný zážitek. Názor na toto dílo si ale musíte udělat sami. Někomu může vadit, že „dyť je to přece animovaný“, jinému možná „rádoby dojemnost“. I tak ale doporučuji všem, pokud s japonským anime nemáte žádné zkušenosti, je to dobrý důvod začít .

Víte, že…

• … zpočátku byl divákům hned po skončení promítán další film s názvem My Neighbor Totoro (Můj soused Totoro), který je měl po právě prožitém traumatu pozitivněji naladit.

Info

• Režie: Isao Takahata
• Rok uvedení: 1988
• Originální název: Hotaru no haka
• Název v japonské Kanji: 火垂るの墓
• Země: Japonsko
• Délka filmu: 93 min

Obsazení

Tsutomu Tatsumi, Ayano Shiraishi, Veronica Taylor, Yoshiko Shinohara, Akemi Yamaguchi, Rhoda Chrosite, Shannon Conley, Crispin Freeman, Dan Green, Amy Jones, George Leaver, J. Robert Spencer, Nick Sullivan

Filmy z Dálného východu nejsou v naších luzích a hájích příjímány nijak zvlášť s oblibou, Oldboy je ale právě tou vyjímkou, kvůli které bychom měli asijskou kinematografii začít brát alespoň trochu vážně.

Příběh Oldboye začíná únosem Dae-su. Nikdo se ho na nic neptá, nikdo mu nic nevysvětlí a rovnou ho zavřou do malé místnosti. Neví kde přesně je, neví kdo ho tu drží, nikdo se s ním nebaví…

Postupem času si Dae-su uvědomí, že si v tomto „domácím“ vězení nějaký čas pobude, a tak si začne podomácku vyrobeným tetovacím strojkem (McGyver by měl radost) každý rok poctivě zaznamenávat na zápěstí – zkrášlí si ho postupně pěti, deseti…až když dokončí patnáctý, je Dae-su propuštěn na svobodu a jediné, na co má nyní myšlenky, je pomsta. Za těch 15 let, které strávil mezi čtyřmi zdmi, svému vězniteli asi moc děkovat nebude…

Dílo korejského režiséra má prostý námět založený na pomstě mezi dvěma lidmi. To, co z něj ale dělá klenot asijské kinematografie, je perfektní střih, výborná kamera, do posledního kousíčku propracovaný příběh a naprosto skvěle vybraná a zakomponovaná hudba. Když už jsme u hudby, bylo by opravdovým hříchem nezmínit se o scéně, ve které Dae-su kladivem vylamuje dozorci z úst jeden zub za druhým (celkem 15) a do toho vám hraje Vivaldi…to se nedá popsat, to se musí vidět a abych se přiznal, přestože jsem právě film shlédl po několikáté, nemůžu si pomoct a těch několik sekund raději přeskočím – tak opravdově je zde zachyceno násilí a ujišťuji vás, že scén takového kalibru je ve filmu opravdu hodně.

Dá se říci, že scény, ve kterých se Dae-su někomu mstí za svá muka, se vám vryjí do paměti takovým způsobem, že hlavní dějovou linii budete považovat za pouhé „oddechnutí“, a jen kvůli nim se k filmu za nějaký čas vrátíte (jako já), abyste si je osvěžili. A není to pouze ta s kladivem, za zmínku nepochybně stojí Dae-suovo „číslo“ v restauraci, ve kterém hlavní „hrdina“ pozře živou chobotnici…jako by všem divákům vzkazoval: „Takhle nějak jsem trpěl, a stejně tak budou trpět mí dlužníci“.

Ti z vás, kteří si stále nedokáží připustit, že Asijci mají na filmy prostě talent a nic lepšího než Pán prstenů neexistuje, by se měli nad sebou zamyslet a konečně se přestat na „ty šikmooké“ dívat přes prsty, jsou to lidé jako my a navíc točí fantastické filmy…nebo si to s vámi přijde vyřídit samotný Dae-su .

Oldboy je jeden z mála filmů, který mě dokázal zaujmout a udržet u obrazovky od začátku do konce, nemám mu prostě co vytknout.

Pár korejských rozumů na závěr:

– směj se a celý svět se bude smát s tebou, plač a budeš plakat sám
– ať je zrnko z písku nebo kamene, ke dnu půjdou stejně
– pomstít se, je to nejlepší pro někoho, komu bylo ublíženo

Tanec v temnotě je koprodukční snímek, v němž si zahrála experimentální éterická zpěvačka Björk. Film je to opravdu tajemný, troufnu si říci, že i děsivý a míchá s vašimi pocity, až vám to není milé.

Film je ve zkratce romance o milující matce, která celý život šetří na nákladnou laserovou oční operaci pro svého synka. Chce předejít jeho vrozené vadě, která ho odsuzuje ke slepotě. Samotná hlavní hrdinka touto vadou trpí a slepota už ji postihuje. Pracuje v lisovně, což není přímo vhodná práce pro tento typ postižení.

Síla Tance v temnotě je v tom, že kombinuje muzikálovou romanci s hluboce depresivním dramatem. Muzikálové scény jsou milým a zábavným zpestřením děje a v žádném případě nenudí. Díky této složce si film vysloužil téměř „zlatého holohlavce“. Myslím, že herecké představení této kontroverzní zpěvačky je neuvěřitelně autentické a živé. Doslova hltáte každý záběr a vše Björk baštíte i s navijákem. O to horší je to pro vás pak konec…

Ústředním motivem je krádež peněz. To hlavní hrdinku velice zasáhne a za každou cenu chce vypátrat zloděje, což se jí povede velice rychle. Viníkem je policista, který jí pronajímá prostory k bydlení. Přichází velice naturalistická scéna, kde hrdinka doslova rozmlátí policistovu hlavu tupým předmětem. Mimochodem scéna mi připomněla velice diskutovaný záběr z francouzkého filmu Zvrácený.

Björk je postavena před soud a díky tomu, že je vinna, je i odsouzena. Verdikt trest smrti oběšením. Jak to dopadne to už si zjistěte sami…

Velice silné emotivní zážitky jsou doprovázeny kvalitní hudbou a navíc skvělým výkonem podivínské Björk. Řekl bych, že film je taková jednostranná záležitost, kterou celou vytáhla do klubových výšin islandská zpěvačka. V žádném případě nečekejte pohlazení na duši nebo odpočinkový vysokorozpočtový film. Tanec v temnotě je klenot evropské kinematografie, ale jelikož je krutý a těžký, má veliké nároky na diváka, a to si bere daň i na jeho sledovanosti a celkovém povědomí lidí.

Dohasínají poslední titulky, dohrává hudba. Ve mně se ale teprve teď mísí tisíce pocitů. Čeho jsem byl vlastně svědkem? Bezbřehé a naprosto absurdní krvavé frašky nebo kvalitní klubové podívané, na kterou nikdy nezapomenu. Tato otázka je asi velmi subjektivní, ale určitě každého čeká zajímavá podívaná, plná zvratů, krvavých scén a pomsty v hlavní roli. Po velkém úspěchu se Quentin Tarantino rozhodl vzdát hold bojovým uměním, a proto se vrhl na snímek Kill Bill.

Hlavní postava, ztvárněná Umou Thurman, se rozhodne skoncovat s minulostí elitního zabijáka a vdát se. Tento nápad se samozřejmě nelíbí jejímu „zaměstnavateli“ Billovi, se kterým navíc čeká dítě. Svatební zkouška se proto stane jednou velkou krvavou lázní, kterou nemá přežít nikdo. „Nevěsta“ ale tento masakr přežije a za 4 roky se probouzí z kómatu. Již její probuzení je velmi děsivé, když nad ní slintá odporný obtloustlý muž, který si s ní chce užít. „Nevěsta“ jej ale s posledními zbytky sil zabije a ukradne mu i jeho auto. Cíl její cesty je jasný. Pomsta. Chce zabít celé komando, které jí zmařilo veškeré životní plány, zabili všechny blízké, ale hlavně chce zabít Billa. Ten totiž celý plán zkonstruoval.

Zejména zběsilý děj prvního dílu vás přivede k domnění, že Tarantino pustil svoji představu o kvalitním bojovém filmu na opravdu dlouhou uzdu a zřejmě točil podle zásady „krve není nikdy dost“. První díl opravdu srší gigantickými bitkami plnými krve, useklých rukou a hromadou mrtvých těl. V některých okamžicích jsem se přistihl, že vnímám film spíše jako bezduchou frašku, ale i to byl zřejmě Tarantinův záměr. Druhý díl je již poněkud odlišný. Ze světa plného nekonečných bojů se dostáváme do samotného rozuzlení celého příběhu a naopak vás budou možná i nudit dlouhé pasáže, plné mluvení a mluvení. Na druhou stranu ale druhá část překypuje již dle mého názoru větší kvalitou z pohledu klubového fajnšmekra, a proto jen sedíte přikováni ke svému gauči a čekáte, co bude následovat. Nesmím opomenout i pro Tarantina typické anti-chronologické pojetí příběhu, kdy se dostáváte z počátku příběhu až například na konec celého snímku.

Film je v globálu velmi těžké hodnotit. Mé osobní pocity jsou velmi rozporuplné, již z důvodu naprosté odlišnosti obou filmů. Na obranu filmu ale musím přiznat, že na mě snímek velmi zapůsobil a některé pasáže opravdu miluji. Nelze nic jiného než tento film doporučit a nechat konečný závěr na vás.

Zajímavosti

• Na natáční filmu se podílel i legendární Woo-Ping Yuen, který se proslavil zejména jako významný poradce ohledně bojových scén (např. ve filmu Tygr a drak, Matrix)
• Sám Quentin Tarantino prohlašoval před MFF v Cannes, že chce natočit nejlepší film své filmové kariéry. Odborníci na tento snímek mají ale rozporuplnou kritiku.
• Titulní píseň k prvnímu dílu nahrála Nancy Sinatra, která se proslavila zejména hitem „These Boots Are Made For Walkin’”

INFO

Režie: Quentin Tarantino

Rok vydání: 2003, 2004

Hlavní postavy: Uma Thurman, Lucy Liu, Vivica A. Fox, Daryl Hannah, David Carradine, Michael Madsen, Julie Dreyfus, Chiaki Kuriyama,

Délka: oba snímky kolem dvou hodin

Vincent je malý sedmiroční chlapec, jehož fantazie jej zavádí do strašidelných představ. Všechny jeho představy se odvíjí na základě hororové legendy Vincenta Pricea. Vincent totiž žije v domnění, že se sám stává Vincentem Pricem a svůj život vidí pouze v morbidním světle plného úděsných kousků. Za své kousky je svou matkou odsouzen k domácímu vězení, které vidí jako prokletí a na které také umírá.

Tento krátkometrážní film je oficiálním debutem Tima Burtona a dokazuje nám, že dětská představivost je opravdu bezbřehá a nikdo by ji neměl brát na lehkou váhu. Dle mého názoru je samotná animace docela povedená a celý příběh vás velmi zaujme. Příběh je opravdu chmurný, ale působivé pojetí klasické povídky E. A. Poea v podání Tima Burtona, je fascinující.

Zajímavosti

• Tento melancholický příběh je prvním počinem Tima Burtona a položil pevné základy k jeho pozdějším úspěchům.
• Ve snímku je citována i slavná věta z povídky Havran „Never more,“ která přesně vystihuje podstatu celého děje.
• Hlas vyprávějící celý příběh patří Vincentovi Priceovi, do kterého se mladý hoch vžil.

INFO

Režie: Tim Burton

Délka filmu: 6 min

Ocenění: Ottawa International Animation Festival – nejlepší režie

Odkazy

Oficiální stránka Tima Burtona

Orifinální přepis textu snímku